POBOCZA, nr 3-4 (37-38) / 2009

Dlouhá ulice

Stará matka Zoša sedí jako odložená panenka
na zvuk ze zahrady se narovná
a nervózně vyhlédne z okna
a tam je Varšava a třicátý devátý rok ve slunci
Dlouhá ulice 29 a správce
otec Zoši
pán Polského divadla¹ a dvorku

není jasné odkud se vzalo to tlumené hvízdnutí
kozo hloupá utíkej do sklepa!
malá Zoša běží do přístavku
kýve nohama
a copy
obrací se na jedné noze dělá obličeje

zatracená cirkusačka!
Zošin otec musí vyjít ze stínu a náhle upadnout uprostřed
jako herec na scéně
mladá Zošina matka běží
lehne si na muže a leží
na prsou se jí objevují červené skvrny a rostou

někdo se ptá odkud je to tlumené hřmění
přímo do srdce správce
stará Matka Zoša stále volá
tichounce na sebe
utíkej do skrýše
hloupá cirkusačko

šeptá
už víš že s válkou nejsou žerty
a není s ní cirkus ani divadlo
ale ještě není tak pozdě
Anděli Otče Ochránče Můj
není tak daleko tam

odsud
z podkrovního pokoje
po dcerce
po vnučce
pod Lodží
pod lesem
z toho měkkého křesla
s výhledem na Varšavu
na Dlouhou

která tu začíná a nekončí.

_________________

1. Hrdinka žije v přesvědčení, že šlo o Polské divadlo; ve skutečnosti to byl Polský hotel

Cesta

Pohroužili se do sebe
jako by scházeli do jeskyní osobnosti
otec a pes

i když ke mně přišli z různých stran
v jiném čase
a osobně
odcházeli spolu stejnou cestou tam
kde jsou teď přede mnou

někdy se sem nečekaně na chvíli vracejí
slyším jak vrážejí do zdí a nábytku
oslepení světlem dne

nereagují na moje volání
přehlušené šumy země
cítím jejich přítomnost lesní a luční

a někdy se i to začíná kazit
(a možná ztrácím smysly a hniju od hlavy
jako zlatá rybka co vyskočila z akvária
do zelené propasti která se ukázala být kobercem
a ne oceánem?)

dvě lidské stopy tiché
jako bačkory
vycházejí na procházku
s psím ocasem na provázku
nesou opatrně
svoji tvář
drahou
a psovi
čumák
drahý.

Nůž s červenou rukojetí

Můj tatínek je malým rytířem a hraje si
s nožem s červenou rukojetí
mává s ním jako se šavlí přehazuje z ruky do ruky
- nůž – říkám abych něco řekla a on se na mě dívá jako na blázna

utahaný rituální válkou padne na bok a usíná
nůž drží naštorc
když se budí nůž je jedinou opěrou pro pravou ruku
levá se drží vzduchu

pokoj voní rozkrojeným jablkem
ta vůně spojuje naši paměť
někdo někoho učí cizí slůvka někdo někomu loupe jablko
potom čte pohádky

známý z dávných let přinesl čtení
pro zabití času
ale knížka s názvem „Literatura na světě” se nevejde do dlaně
neleskne se
a není červená

obracím listy jen tak bezcílně
- John Updike Kundy – čtu nahlas abych zabila ticho
a tatínek dívá se na mě jako na Marťanku

stará knížka se rozpadne na půlky
pozdní dárek pro přítele literárního znalce
muže a jeho koníčka
knihvazače

žádný z nich už neví, co jsou to kundy a co se to rozlilo na kalhoty
sex nebo žampionová omáčka
nejdůležitější je nůž s červenou rukojetí který má smysl.

Smaragd

V noci rosa rosí trávu smaragdy
ráno orám rosu dvoukolovým trakařem
dělím vesmír na chlupaté pramínky zeleně
shazuji smaragd do země

nebeské teleskopy zaznamenávají na mapě
každý poklad ušlechtilého kovu
toky smaragdů pronikají po cestách
do rubínových kráterů
a dále

v noci rosa rosí trávu smaragdy
ráno orám rosu dvoukolovým trakařem
dělím vesmír na chlupaté pramínky zeleně
shazuji smaragd do země

* * *
Smrt je jednoduchá věc.
K.I. Gałczyński

Smrt je jednoduchá jako kolébka
obě jsou zázrakem ubývání a přibývání
v současné době dokonale dokonaným
je – není
není – je
existuje tělesný důkaz
neexistuje žádná pochybnost.

  Krystyna Lenkowska
z polštiny přeložila Lenka Daňhelová